THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Brněnský TITANIC je momentálně v kurzu, a to samozřejmě nikoliv po vzoru svého zaoceánského jmenovce směrem k zániku. Naopak. Vůbec nejlépe o tom vlastně svědčí jen ten samotný fakt, že vydává novou dlouhohrající desku, jak zmiňují v rozhovoru dva z jeho pilířů, a sice kytarista Džoro Enčev a bubeník Martin „Marthus“ Škaroupka. Docela dobře se totiž mohlo stát, že „Soumrak Titánů“ také nemusel vůbec spatřit světlo světa. O tom, jak se to tedy s Brňáky aktuálně má, a co všechno doprovázelo vydání jejich šestého řadového alba, se dozvíte z následujících řádek.
Na začátek trochu staticky: Jak přišel na svět „Soumrak Titánů“?
Džoro: Nápad nahrát novou desku přišel už zhruba před rokem, ale materiál na ní už jsem měl tak nějak hotovej dřív.
Martin: Jak říká Georgi, s nápadem na novou studiovou desku jsme si pohrávali už necelý rok před nastoupením do studia. Vlastně jsme původně měli album natáčet už v lednu 2018, ale kvůli zdravotním problémům jednoho člena kapely a následnému několikaměsíčnímu turné, které jsem absolvoval s CRADLE OF FILTH, se nahrávání muselo posunout až na konec května tohoto roku. Pokud bych měl shrnout celý proces od začátku práce na albu až po vydání desky, použil bych slovo ZÁZRAK. Za poslední rok se událo několik věcí, které nahrávání a vydání alba někdy víc a někdy míň komplikovaly, což bylo občas hodně frustrující. Nicméně celá kapela věřila ve zdárný výsledek a nakonec udělala pro novou desku maximum, takže vše dopadlo dobře a na výsledek jsme patřičně hrdí.
A teď samozřejmě trochu podrobněji…
Džoro: Nic není jednoduché, ale když máš čas se připravit, pak je to vše jednodušší. Nakonec jsem měl času dost. Samotná deska se připravovala zhruba půl roku. Napřed jsme udělali demo verze nových písniček a pak jsme vytáhli čtyři starší kousky, které jsme po 30-ti létech oprášili s novým zvukem a lehce opepřili novýma aranžema. Co se týká nových skladeb, tak tam každý dodal něco ze svého ''šuplíku''. Improvizovalo se, aranžovalo a kromě zpěvu a bicích jsem všechny kytary (a Milan baskytaru) nahrával u mě doma. Bicí a zpěvy se nahrávaly v bzeneckém studiu Shaark, kde se nakonec vše zmixovalo a zmasterovalo. Já si osobně myslím, že se nám naše nová studiovka velice povedla a fanoušci se určitě mají na co těšit. Ještě bych chtěl poděkovat Pavlovi Hlavicovi z Shaarku, který odvedl perfektní práci. Za to mu osobně moc děkuji.
Martin: V bzeneckém studiu jsme během posledních let dělali už i mix a mastering jak naší předposlední studiové desky „Double Time“, tak našeho živého alba „Metalovej svátek živě“, takže jsme věděli, do čeho jdeme. Vždycky jsme tam byli moc spokojení a navíc já jsem tam natáčel bicí i na poslední desku kapely LUNATIC GODS. Tímto srdečně zdravím Pavla Hlavicu a Petra Nejezchlebu!
Kdo album produkoval?
Martin: Desku si kapela produkovala sama, protože jsme měli jasnou vizi, jak chceme aby nahrávka zněla. Možná o trošku víc práce a dojíždění do studia jsme měli já se Zdeňkem, ale řekl bych, že na konečném výsledku se podílela celá kapela, což jsme tak chtěli. K mé velké radosti jsme se všichni potkali i u finálního mixu a opět bych chtěl zdůraznit nezanedbatelný vklad Pavla Hlavici, kterýžto jako letitý fanoušek TITANICu přispěl několika skvělými nápady a podílel se tak i na výsledném znění nahrávky.
A kdo jako první řekl, „Tak a teď už konečně nahrajeme tu novu desku!“?
Džoro: No kdo asi, Zdenál s Martinem! (smích) Já jsem měl v té době trochu víc práce, protože jsem připravoval zároveň i další dlouhohrající album kapely JEREM.I. Ale nakonec se to všechno zvládlo a dopadlo to víc jak dobře.
Když se dívám na výčet vašich (nejen) koncertních aktivit za poslední léta od Zdeňkova návratu, řekl bych, že TITANIC je zase v kurzu, a že si mohl dovolit od „Double Time“ klidně ještě jednu studiovou nahrávku navíc…
Martin: TITANIC není profesionální kapela. Všichni v kapele mají svoje další projekty, hudební aktivity anebo podnikají či chodí do zaměstnání. Kolikrát to není jednoduché skloubit dohromady a musíme vše plánovat dostatečně dopředu. Nechci, aby to znělo jako laciná výmluva nebo klišé, ale když jsme dokončili „Double Time“, nikdo z nás nepočítal s tím, že budeme za pár let natáčet další studiovou desku. Brali jsme to hlavně jako oslavu toho, že se Zdeněk po víc jak 20-ti létech vrátil do kapely a měl zase chuť si zahrát pořádnou muziku. Vlastně jsme ani nepočítali s tím, že ta deska bude mít u fanoušků takový úspěch. Pro nás bylo především důležité, že jsme byli s výsledkem spokojeni hlavně my, jako kapela. Nicméně právě až ohlas fanoušků, a to především i na náš poslední živák, nás přesvědčil o tom, že bychom se měli zase pokusit o další studiovku.
Čtěte také: TITANIC - Soumrak Titánů / recenze
Proč zrovna „Soumrak titánů“? Má nové album posluchači vnuknout svým názvem nějaké další sdělení než jen to, že TITANIC vydává novou desku?
Martin: Ano, za názvem desky se skrývá ještě i něco víc… je tam určitý podtext, o kterým se teď ale bavit nechci. Jedinou věc, co můžu prozradit je, že konkrétně tenhle text titulní skladby částečně pojednává i o jednom našem letitém fanouškovi, který vloni tragicky zemřel.
Jak už bylo zmíněno, některé ze skladeb novinky prý pochází ještě z nejstarších kapelních dob… které? A proč se na ně nedostalo už tenkrát, resp. při nahrávání prvních dvou alb?
Martin: Jedná se o úvodní „Pěkný vokno“, „Kam se schovám“, „Eso Herz“ a „Netradiční hodokvas“. Pokud vím, tak kluci vždycky tvrdili, že tenkrát neprošly kapelním sítem, když se rozhodovalo o výběru skladeb na debut „Metal Celebration“. Některé texty se navíc zdály tehdejšímu režimu problematické a Zdeněk nechtěl zpívat nebo měnit text za jiný. Kapela tyhle písničky v 80. létech často hrávala a většina z nich byla pevná součástí jejich koncertního programu. Hodně fanoušků se nás na ně ptalo a přáli si, abychom je natočili studiově, protože nikdy natočeny nebyly. Nakonec podle mého názoru zapadly tyhle starý pecky mezi nové písničky naprosto perfektně!
Klasický heavy metal je pro vás zjevně stále modlou z nejvyšších. Vnímáte hlasy, které nad ním ohrnují nos? Jak by zněla vaše případná argumentace na jejich výčitky?
Martin: Já osobně tohle vůbec nevnímám, dokonce ani netuším, o čem se bavíš. Nejsem natolik omezený, abych jen tak ohrnoval nos nad nějakým hudebním stylem. Od malička poslouchám různé hudební styly, vystudoval jsem klasickou hudební konzervatoř, takže mám velmi rád klasickou hudbu a stejně tak si zajdu rád jak na koncert IRON MAIDEN, tak na koncert DEPECHE MODE. Mimochodem, v tomhle byli naprosto geniální finští WALTARI, kterým se naprosto bezkonkurenčně skvěle dařilo míchat různé hudební styly a desky jako „Torcha!“, „So Fine!“, „Big Bang“ a nebo hudební skvost, kde se podařilo z mého pohledu prozatím nejlíp propojit klasiku s metalem „Yeah! Yeah! Die! Die! – Death Metal Symphony in Deep C“, jsou totální a naprostý kult! Jejich koncerty z druhé poloviny 90. let jsou legendární a mám na ně nádherný vzpomínky (smích).
Co nakonec rozhodlo o finálním počtu skladeb, jejich výběru a pořadí, v jakém budou na albu umístěny?
Džoro: Hlavně jsme chtěli, aby to stylově sedělo k TITANICu. Výběr jsme dělali společně, ale konečné pořadí skladeb jsem přenechal klukům z kapely.
Martin: Se Zdeňkem jsme přišli za ostatníma s nějakým konceptem a hrubým pořadí skladeb a nakonec se to všem líbilo. Z nahrávání se na finální seznam skladeb nedostala tuším jedna nebo dvě skladby…
Kolik máš, Džoro, v zásobě ještě materiálu? Ptám se proto, že při rozhovoru k „Double Time“ mi Milan Hanák říkal, že ho máte „plné šuplíky“…
Džoro: S těma plnýma šuplíkama Milan nekecal! (smích) Letos jsem nahrál dvě studiové desky – dohromady dvacet skladeb oběma kapelám, se kterými vystupuji, tj. TITANIC a JEREM.I. Mám kompletně nové vybavení a je to pro mě hodně inspirující – že by se mi v hlavě už rodil materiál na další dvě alba? (smích) Takže s nápady si momentálně vůbec nedělám hlavu.
Proč je na obalu „Soumraku titánů“ znovu stejný motiv jako na „Metal Celebration“ a „Double Time“, jen v červeném, tak na to se ptát nebudu, protože jste mi už zdůrazňovali, že je to váš brněnský dráček a v budoucnu tomu jinak nebude. Jen přesto… vážně jste se ani se na moment nezamysleli nad tím, jestli by opravdu nestálo za to pojmout tentokrát obal trochu jinak, třeba s úplně jiným výjevem a logem kapely jen někde nahoře v rohu?
Martin: Zamysleli, ale ze všech návrhů obalu na novinku nám k názvu a náladě desky pasoval nejvíc právě tento výsledný návrh obalu. Takže jsme spokojeni.
Nevlítli do riffu v „Eso Herz“ tak trochu IRON MAIDEN? A o čem tahle skladba vlastně je?
Martin: Písnička „Eso Herz“ vznikla v polovině 80. let, kdy byli kluci samozřejmě ovlivněni i IRON MAIDEN, takže je hodně pravděpodobné, že se nechali „Mejdnama“ inspirovat. Jestli to bylo podvědomě a nebo záměrně už dneska nikdo nezjistí… Text je původní, na nějaký hlubší význam by ses musel zeptat Slávka Frice, což je výhradní textař a původní bubeník kapely. Mimochodem, Slávek napsal na novou desky moc pěkný texty!
Martine, kolik ti bylo, když vyšlo „Metal Celebration“? Jaké to v tobě dnes vyvolává pocity, když jako řádný člen kapely hraješ skladby z něj živě?
Martin: Když vyšlo album „Metal Celebration“, tak mi bylo osm let. Ale všechny písničky jsem znal už dřív ze zkoušek kapely, na které jsem vcelku pravidelně chodil a snažil se o pauzách hrát na Slávkovy bubny (smích). Tímto se mu opět omlouvám za několik zlámaných paliček! Zdeněk s Milanem a stejně tak Slávek s Mirkem Horňákem (původní kytarista TITANICu) mě znají od malička. Můj tatínek byl správcem kulturního domu v Brně-Tuřanech, kde tenkrát zkoušel se svou kapelou DOGMA ART a stejně tak tam zkoušely další kapely, jako například právě TITANIC anebo TAXI s fenomenálním kytaristou Milošem Makovským. Jelikož jsme bydleli na stejné ulici, tak jsem v tomhle „svatostánku“ byl doslova pečenej vařenej! V tomhle kulturáku se v 80. létech a na začátku 90. let odehrávala většina koncertů v Brně, takže jsem jako malej kluk viděl hromady, ale fakt hromady koncertů…
Jak vlastně došlo na tvoji účast v TITANICu? Jak vysoko mezi všemi svými kapelami a projekty TITANIC stavíš?
Martin: V roce 2010 mě oslovil Milan Hanák, jestli bych jim nevypomohl s pár letníma festivalama a navíc tenkrát měli nějaké další problémy a potřebovali prostě pomoc. Neváhal jsem ani minutu a vlastně hned za pár dnů už jsem s Milanem a Georgiem stál na jednom pódiu. Hodně tomu pomohl i fakt, že jsem se s klukama znal a znal jsem i kompletní repertoár kapely. O pár měsíců později se k nám přidal i Zdeněk Černý a na nějaký čas i Slávek Fric, takže jsme fungovali s dvěma bubeníkama.
TITANIC je pro mě srdeční záležitost. Navíc, u zrodu kapely stál kdysi i můj tatínek.
Co všechno podnikáte a budete podnikat na podporu „Soumraku Titánů“?
Martin: Budeme se snažit odehrát co nejvíc koncertů, ale samozřejmě záleží na tom, jak moc budu já vytížený s CRADLE OF FILTH nebo Georgi s jeho kapelou JEREM.I. Doufejme, že se nám podaří vše sladit dohromady tak, abychom odehráli společně co nejvíc koncertů. Zatím to vždy klaplo. Mimochodem, když už jsme u toho, „Soumrak Titánů“ vyjde i na LP! Stane se tak během podzimu 2018 u firmy Monsternation a jsme velmi potěšeni, že právě tato firma projevila zájem o vydání naší nové desky na vinylu!
Se kterými novými skladbami počítáte pro živá vystoupení? Jak se vlastně, jestli tedy vůbec, mění playlist vašich koncertů?
Martin: Z nové desky obyčejně hrajeme čtyři až pět písniček, zbytek playlistu pak tvoří výběr skladeb, které mají naši fanoušci rádi a chtějí je slyšet. Playlist se někdy mění podle nálady a někdy i podle požadavků pořadatele – přece jenom, nemáme problém odehrát kteroukoliv naši desku od začátku do konce, jak jsme to udělali třeba při natáčení našeho posledního živáku. Tenkrát jsme, právě na přání fanoušků i pořadatele, odehráli kompletně naše debutové album, plus další kousky z naší diskografie.
Jak vypadá váš aktuální koncertní kalendář? Dají se počty koncertů alespoň trochu srovnat s těmi v těsně porevolučních časech?
Džoro: Jak už řekl Martin, každý z nás jsme nějak zaneprázdněni svýma dalšíma aktivitama. Snažíme se všechno domlouvat tak, abychom spolu mohli hrát co nejvíc. Koncem 80. let a začátkem 90. let byla úplně jiná doba, na koncerty chodilo strašně moc lidí a byl hlad po muzice. Tenkrát jsme hrávali i dvacet nebo víc koncertů za měsíc. To už dneska v České republice nebo na Slovensku nehrozí.
Mimochodem, nepřemýšlíte také o nějakém videoklipu? Úvodní skladba „Pěkný vokno“ si o něj vysloveně říká, musím říct…
Martin: Vydání alba doprovázelo lyric video k titulní písničce „Soumrak Titánů“, které se nám strašně líbí. Autorem videa je můj kámoš je Mejla Basel. Ano, ten Mejla Basel, který měl před hromadou let studio v Poličné u Valašského Meziříčí, kde jsem natočil hodně nahrávek například s HAPPY DEATH, ENTRAILS a nebo INNER FEAR. Mejla mimochodem před nějakou dobou natočil videoklip i pro kapelu MACHINE HEAD… Máme v plánu ještě další video, ale na „Pěkný vokno“ to určitě nebude… (smích)
Příští rok, počítám-li dobře, si připomenete již 35 let od založení TITANICu. Dá se v té souvislosti očekávat nějaká sláva? A jestli ano, tak jaká?
Martin: To teď momentálně neřešíme. Bylo by to hezké, ale rozhodování o případné slavnosti necháme až na jaro 2019.
Místo pro závěrečnou hlášku:
Martin: Jak praví Zdenda Černý, „Hlavně to musí být pořádná řimbucha!“.
ON (2021)
Soumrak Titánů živě (2020)
Soumrak Titánů (2018)
Metalovej svátek živě (2016)
Double Time (2013)
Rockové balady (1995)
3 (1993)
Ábel (1990)
Metal Celebration (1989)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.